odstupuje noc a odchází sen..
Na nebi září Apolonův vůz
a z lesů jde slyšet zpěv a hlas krásných múz.
leží, skrytá od každodeního shonu..
zahalená v listí a oděna v sluneční mlze
a je Vám krásná a to tuze.
její vlasy jsou jak paprsky slunce
a jakoby by neznali konce.
V očích se jí zračí modré nebe
ale při jejím pohledu každého zebe.
Na jejích křídlech,
lehkých jako ranní vánek,
pod kterými prožívá svůj spánek,
se zatřpytí každá kapka rosy
která nezastudí její nohy, přestože jsou bosy.
a všichni opěvovali tuto krásku.
Rozdala i svoji sílu,
bylo toho ovšem mnoho,
pro ubohou vílu.
vyčerpaná a schoulená
a radosti ze života zbavená..
Srdce ji bolí a až ji to mučí
a i vítr potichounku skučí.
a z lesů utichají hlasy múz.
Místo toho na oblohu vplouvá luna
a na hvězdnou harfu hraje stříbrná struna.
když si její srdce povyskočí.
Vidí kolem sebe svoji lásku a rozdanou sílu
a to rozveselí i ubohou vílu.
jí klesají víčka
a blednou její rudá líčka.
Ten čas nastal,nejde zvrátit,
však víla nemá již co ztratit.
který rozdával teplo jako z vyhřátých kamen.
Utichla harfa, zmlkly zvuky v dáli
a v smutku se rozplakaly i tvrdé skály.
obdarován její sílou.
A další ráno pod tím listím,
tam kde spala krásná víla
se objevila růže, spanilá a bílá.
Vše, co z její síly vzkvétalo.
Ale to hlavní,co v sobě každý nosí
je samozřejmě láska.
Nevěříte? Však si to každý jednou zkusí.

míírně mi to připomíná náhrobní kámen