Moje nálady II.
Dneska oproti včerejšku mám náladu velmi dobrou. Stávala jsem o půj jedenácté, nemusela jsem makat.....Divím se že to není sen ale realita. A jelikož jsou prázdniny, tak se cítím jako bůh. I když mě čekají nějaké nepříjemné povinosti. To ale asi skoro každýho. Jediná věc dělá můj dnešní den tak trochu černý. Není to ovšem nic s mými rodičemi jak by se dalo předpokládat, nýbrž setkání s mou jednou "kámoškou". Je sice někdy docela v "poho", ale dneska na ní jaksi nemám náladu. Ale upřímně - výhýbám se jí už asi týden a pomalu mi dochází výmluvy. Jednou jsem se vymluvila, že mi je děsně blbě a zvracím, proto že budu muset být doma. Jako naschvál mě ovšem moje tolik milovaná máti vyhnala do obchodu a štestí mi opravdu přálo. Když jsem vešla dovnitř málem jsem vrazila do nějaké skoro devadesátileté babičky s růžovými vlasy jako žvýkačka. Měla jsem sto chutí vykřiknout : "Pomóc!! Mimozemšťaně útočí! Pak jsem ale zahlídla zrovna tu "kámošku". Marně jsem se zkoušela schovat za regál s moukou a podobných věcech. No...a co by si jeden nepřál.....v zápalu ukrývání jsem zakopla, vrazila do toho regálu, který jsem samozřejmě srazila a všechno se vysypalo. Vypadala jsem, jako kdybych vytáhla hlavu z písku. Jedno balení mouky se totiž rozthrlo a vysypalo se mi na hlavu. Kámoška to hned zmerčila a začala se chlámat jak kobyla s vymlácenými zuby. To samozřejmě přilákalo pozornost všech nakupujících. V tu chvíli jsem musela být červená jak rajče. Takový trapas!! A ještě u nás, kde se všechno roznese během setiny vteřiny. Pomalu jsem se zvedala ze země, když se mě kámoška, která smíchy prskala na všechny strany zeptala : "Ehm.....neříkala si, že je ti náhodou špatně?" tato otázka byla samozřejmě položena ironicky...Odpověděla jsem jí: "No....já...totiž...musela jsem si jít pro nějaký léky." .....bože to sem zase plácla kravinu! Do potravin si jdu pro léky!! Dívala se na mně jako na naprosto inbecilního magora, jež právě docestoval z pobytu v Bohnicích. "No...pro léky? Ale lékarna je, pokud vím jinde. Nebo ne?" Měla jsem jí sto chutí vrazit jednu facku a vymlátit jí všechny zuby! Místo toho sem v sobě dusila vztek a pokusila se o úsměv.....bohužel to vypadalo, jako bych právě snědla něco odporě kyselého. "Není ti něco?" "Ne, vůbec nic. Jo no...máš pravdu. Tam půjdu až potom. teď musím mamce koupit nějaký čaje a....." naoko jsem začala kašlat. "Pak si budu muset jít zase lehnout." "Aha...tak to by sis měla pohnout....no...zatím sem měj. Ahoj." řekla to tak posměvačným tónem!! Kdyby ten regál stál, tak bych ho na ní nejradši zhodila. Bylo skvělý si to představit...jak spadne a vylije si na hlavu to mlíko, co měla v košíku. Posbírala sem, co vypadlo a hnala se k pokladně. Už sem měla zaplaceno, když na mě volá prodavačka: "A ten bordel tu bude uklízet jako kdo?" Bože to snad nemyslí vážně!! Já mám uklízet před očima všech místních drben! Jak jsem tam stála s otevřenou pusou, div že mi do ní nevletěla nějaká moucha, vrazila mi prodavačka do ruky smeták a lopatku. A já hezky pucovala a pucovala. Proč jsem se nepropadla do země!! Do toho obchodu jsem od tý doby ještě nešla a v blízké budoucnosti to ani neplánuju. Jindy jsem se zase vymlouvala, že mi umřela babička a já jsem musela na pohřeb. Vypadalo to asi následovně : zvonil mi mobil tak jsem ho vzala: "Haló?" "Ahoj! Nešla by si ven?" "No...mě umřela babička...a já musím na pohřeb...chápeš ne?" "To jo...chápu. " podezřele se odmlčela a pak následovala otázka: "A jen tak náhodou, kolik těch babiček vlastně máš? Já jen, že si říkala, že na začátku týdne ti taky jedna umřela. To je zvláštní....Ty tvoje babičky musí být dost čiperný když skáčou každý třetí den z hrobu. Právě teď totiž ta tvoje "zesnulá" babička odešla. Nebo to byl duch?" "Sakra! Já zapomněla! Na to jsem se vymlouvala přece nedávno! "No...já už musím jít...tak zatím." "Počkej ještě...neznáč náhodou číslo na krotitele duchů? Když se tu ta tvoje babička pořád objevuje..." přiblbe se začala smát do telefonu. Byla jsem tak naštvaná, že jsem málem mobilem nepraštila mojí máti, která šla v nejvyšším bodě mého rozčilení kolem. To ne! Zvoní nám zvonek. Kdo to asi může být? Du otevřít. Otevřu dveře a vykřiknu: Dopr..! Ehm...ahoj! "Nazdar. Tak jseš už nachystaná?" Ale jo...jen se ještě obuju." Bouchnu dveřmi a vykročím ven. Usmívám se, a v duchu si představuju, jak rvu kámošce hlavu do popelnice a když ji potom vytáhne, vypadá jak ropucha s vyvalenými bulvami, která má jako zbytek těla, část ryby, která byla v tý popelnici. Krásná představa. Jenomže jsem se moc usmívala a ona si toho všimla. "Co se tak směješ?!" "Já? Ale jen tak. Jen jsem si něco představovala." odvětila jsem s úsměvem a šla dál.