
Včera asi o půlnoci jsem měla takovou divnou náladu...Tak jsem tedy zapla Word a začala něco psát...Měla jsem to hotové poměrně rychle a dneska ráno jsem si to znovu přečetla...Něco málo jsem musela poupravit, protože včera jsem psala co mě napadlo...Nakonec z toho vzešla taková malá jednorázová povídka. Není to žádné veledílo, ale mě se to docela líbí...Když budete mít chuť, tak na si jí můžete přečíst a pokud by se Vám opravdu chtělo (což pochybuji :), tak byste mi mohli nechat krátký komentík o tom, jestli se Vám to líbilo nebo ne...
čtěte dále
HVĚZDY, TY JSOU VĚČNÉ ......
Na nebi září stříbrný měsíc a vrhá světlo na zříceninu kdysi majestátného hradu. Ačkoliv tu zbylo jen pár trosek, stále z nich vyzařuje dávná sláva. Všude kolem se rozprostírá sametový závoj Tmy. Kousek opodál doléhá k uším jednoho Tvora tiché rozmlouvání cvrčků. Jeho oči sledují ten prapodivný výjev. Oči, ve kterých se zračí již dávno zapomenuté časy. Tráva se ladně prohnula pod závanem studeného vánku. Tvor přivřel svá víčka a nechával se unést do svých vzpomínek…
Viděl mladého, krásného draka. Silného a okouzlujícího, jeho tělo bylo samý sval a už jen letmý pohled na křídla říkal, že létání je drakovým požitkem. Jako diamant zářily rudé šupiny, které byly ovšem tvrdší něž skála. Vznešená hlava, zdobená několika ostrými a dlouhými rohy dávala drakovi přímo královský vzhled a nebezpečně vyhlížející ostny na hřbetu odrazovaly i toho nejstatečnějšího protivníka. Nebyl to ovšem ten typ draka, který by ubližoval pro pouhé potěšení. Naopak. Byl ve skutečnosti hodný a přísahal, že bude ochraňovat své přátele. Ti pro něj byli vším. Drak se hrdě spustil střemhlav dolů, nedbajíce na možná nebezpečí. Užíval si každého nárazu větru do svých mohutných křídel. Těsně nad zemí elegantně propnul krk, máchl křídly a poté začal opět stoupat k obloze. Poté se vydal jedním směrem skrz celou oblohu. Minuty ubíhaly a on se blížil k Tomu místu. Ano. Už jej zahlédl. Tyčil se do dálky jako maják uprostřed rozbouřeného moře. Byl to Hrad. Hrad, který měl přetrvat stovky let a bránit tento kraj. Hrad, který býval kdysi Jeho domovem. Stejně vznešený jako sám Drak. Zde trávil spoustu večerů. Ležel před velkou bránou a pozoroval nebe. Bylo fascinující. Svůj zrak upíral k tisícům, možná miliónům hvězd. Jednou by k nim chtěl doletět a zjistit, proč vlastně tak září. Ach ty hvězdy….jsou jak perly v moři. Dokonalé, jako by je stvořila ruka boha…Takto trávil většinu svých volných večerů.
Ozvalo se tiché zahoukání. To vytrhlo Tvora ze snění. Ani nepátral po zdroji toho zvuku. Byla to jedna sova, která mu dělala už delší dobu společnost. Pod rouškou tmy se pousmál. Luna upřela svůj zrak na Tvora. Jeho tělo pokrývaly šupiny černé jako sama noc. Někde šupiny zcela chyběly a průsvitnou kůži pokrývaly dlouhé jizvy. Tvorova křídla byla velmi potrhaná, přesto vypadala, že jsou stále schopná letu. Po hřbetu Tvora se táhla řada ostnů. Pár jich mělo ulomenou špičku, stejně jako rohy, které vyrůstaly z hlavy. I přes to i teď budil v ostatních úctu a opatrnost. Tvor se znovu zadíval na trosky, které byly jen několik metrů od něho. Skoro všechny byly porostlé jemným mechem a trávou. Možná i díky tomu vypadaly tak tajemně, ale i romanticky. Poté pohlédl na nebe. Tolik ho fascinovalo. Vždy na něm bylo co obdivovat. Stejně jako zářící hvězdy. Ach ano…Hvězdy, ty jsou věčné. Pomyslel si Tvor a ponořil se do hloubi své stoleté dračí duše.
WOW....
Je to moc hezká jednorázovka obzvlášť mě uchvátilo popsání draka. Opravdu je to celkově moc a moc povedené. Vlastně ani nevím, co k tomu dodat...